Wissenswege

Geisingberg_

Úvod

Lupiny: Vyložená pastva pro oči?

Od května do srpna zde roste lupina úzkolistá (Lupinus angustifolius). Rostlina importovaná z Ameriky je oblibená jako pastva pro oči v tuzemských zahradách. Ale i myslivci (a zemědělci) ji vysévají jako pastvu nebo krmivo, protože lupiny obsahují velmi hodnotnou bílkovinu.

V zemědělství se lupina používá k přirozenému obohacování půdy dusíkem (tzv. „zelené hnojení“) a svými silnými, až 1,5 m dlouhými kořeny kypří půdu pro následně vysévané kultury.

Všechno je tedy v pořádku?

Právě tento účinek zeleného hnojení vede k neustálým, a tudíž problematickým vegetačním změnám v přírodě. Vegetace horských luk je například odkázána na půdy, jež jsou relativně chudé na živiny.

Lupinové trvalky vyrostou až do výšky l m a jsou invazivní. To znamená, že přerůstají a vytlačují původní vegetaci. Když se jednou etabluje, rozšiřuje se lupina vytvářením dceřiných kořenů až o 20 cm ročně. K tomu se připojují ještě výhonky mateční rostliny. Vymrštěná semena zůstávají v půdě a zachovávají si klíčivost dokonce i za 50 let. Během několika let tak vznikají husté lupinové porosty. Boj s lupinami je proto časově náročný a nákladný.

Přerůstáním porostů jiných rostlin neohrožuje lupina pouze vzácné druhy na (horských) loukách, ale i živočišné druhy, jež hnízdí na zemi (k nim patří např. v Německu silně ohrožený chřástal polní).

Jabloň lesní

Strom roku 2013

Jabloň lesní = jabloň planá = Malus sylvestris - jediný tuzemský druh jabloně Tuzemské jabloně lesní jsou dnes vzácné. Ve střední Evropě je začaly asi před 2000 lety vytlačovat importované kulturní formy pocházející z asijských planých jabloní. Oba druhy se křížily, čímž vznikly takzvané hybridní formy. Jelikož ve východním Krušnohoří začal tento proces teprve před asi 100 až 200 lety, existuje zde ještě několik pravých jabloní lesních. Světlomilné dřeviny, jež mají rády kolem sebe volný prostor, jsou však ohroženy moderním využíváním půdy. Jednak jsou jednotlivě rostoucí stromy chápány jako rušivý element, jednak jsou na kamenných snosech preferovány rychleji rostoucí konkurenční druhy stromů, které mohou být dříve využity jako palivové dřevo.

Horská louka a ochrana přírody

Pro vyšší polohy východního Krušnohoří je z velké části charakteristická členitá otevřená krajina. Zejména kolem Geisingu a Fürstenau se vyskytují druhově bohaté horské louky s kamennými snosy, které tvoří charakteristické krajinné prvky, jakož i porosty smilky tuhé, nížinné a a přechodové slatiny, vlhké a zamokřené louky, neregulované potoky a hercynské smíšené horské lesy. Obzvláštní význam mají stávající populace tetřívka obecného a výskyt hořečku žlutavého karpatského. Dále se vyskytují ještě druhy rostlin, které jsou v celém Německu ohrožené, jako chrpa parukářka, prha arnika, hvozdík Seguierův, lilie cibulkonosná, upolín evropský, vstavač mužský, prstnatec plamatý, pětiprstka žežulník, tučnice, hadí mord nízký, ostřice blešní, jetel kaštanový a živočišné druhy jako ťuhýk, chřástal polní, čáp černý, bramborníček hnědý, čejka chocholatá, bekasina a zmije obecná. O ochranu, uchování a rozvoj této jedinečné kulturní krajiny se snaží mimo jiné:

Kamenné snosy 1

Na levé straně se táhne kamenný snos. Kamenné snosy jsou typickým krajinným prvkem východního Krušnohoří. Kameny byly dříve sesbírány z užitkových zemědělských ploch a navršeny na jejich okraje tak, aby zabíraly co nejméně místa, protože na polích a loukách překážely. Na těchto kamenných snosech se usídlily pionýrské dřeviny, které se používaly jako palivové dřevo. Tím se kamenné snosy udržovaly volné a rozvinula se na nich druhově bohatá flóra a fauna. Získávání palivového dřeva se dlouhodobě nevyplácelo a kamenné snosy se přestávaly udržovat a zarůstaly. Změna přístupu v energetice kamenným snosům prospěla, jelikož v posledních letech velmi stoupla poptávka po palivovém dřevě.

Obrázek viz: "Steinrücken/Ebereschen" Erika Geschke, 2013, Geising

Aufgabe:

Aber wie viele verschiedene Sträucher und Bäume sind hier zu Hause? Bitte zählen Sie nach!

Kamenné snosy 2

Na tomto kamenném snosu se nachází 8 typických druhů keřů a stromů:
1. Jabloň lesní (Malus sylvestris), známá také jako planá jabloň
2. Javor klen (Acer pseudoplatanus)
3. Jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)
4. Bez červený (Sambucus racemosa)
5. Líska obecná (Corylus avellana)
6. Ostružiník maliník (Rubus idaeus), zvaný také maliník obecný
7. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)
8. Střemcha obecná (Prunus padus)

Druhová rozmanitost horských luk

Za svou atraktivitu vděčí východní Krušnohoří v neposlední řadě svým horským loukám, ke kterým patří pestře kvetoucí louky trojštětu žlutavého, koprníku štětinolistého, kostřavy červené či upolínu evropského a pcháče zelinného. Podle kvality půdy, expozice a zásobování vodou tvoří horské louky přechody k porostům smilky tuhé, mokřadům či suchým loukám. Na horských loukách východního Krušnohoří (mimo jiné na loukách v okolí Gesingbergu) se vyskytují mnohé velmi pozoruhodné rostliny rozšířené ve východní Evropě, jako jarmanka (hvězdovka), upolín evropský, hvozdík Seguierův, chrpa parukářka, zvonečník hlavatý. Bezkolencové louky se vyznačují subkontinentálními ukazateli střídavé vlhkosti jako kosatec sibiřský, svízel severní, hadí mord nízký, srpice barvířská, pryskyřník mnohokvětý nebo hladýš pruský. Z orchidejí se vyskytují mimo jiné pětiprstka žežulník, vstavač mužský a prstnatec májový. Typickými ptáky horských luk jsou bramborníček hnědý, linduška luční, křepelka a chřástal polní. V nejvyšších polohách východního Krušnohoří toká a sedí na vejcích tetřívek obecný, který je ohrožen vyhynutím. Charakteristickým zástupcem plazů je zmije obecná. Význam horských luk pro svět hmyzu ozřejmuje přlibližně 50 druhů denních motýlů i četné zvláštní druhy střevlíkovitých brouků, pavouků, kobylek a cikád.

Zlaté jehně - pověst o Benátčanovi z Krušných hor

Takzvaní Vlaši či Benátčané byli cizozemští hledači rud a nerostů, kteří patrně hledali nerosty k výrobě skla, ale byli pokládáni za zlatokopy. V německých písemných pramenech jsou zmiňováni od 16. století. Kvůli jejich cizí řeči a zvláštnímu chování v horách se o nich vyrojilo mnoho pověstí. Často se jim připisovaly i magické schopnosti. Přitom jen poznávali hodnoty přírody, které místním obyvatelům zůstávaly skryty, dokud je na ně neupozornili. I v dnešní době se často stává, že hodnoty a ekosystémové služby, které nám příroda poskytuje, nejsou vždy rozpoznány a doceněny. Ve vesnici Fürstenwalde žil před dávnými časy chudý domkář jménem Bär, k němuž před mnoha lety zavítal nějaký cizinec, údajně Ital, pobyl zde několik týdnů a v korytě říčky Müglitz a v Schlottwitzkém údolí hledal drahé kameny. Jeho výtěžek byl bohatý a svému domácímu za ubytování dobře zaplatil. Když Benátčan jednou odjížděl, řekl svému hostiteli, že se už nikdy nevrátí a pozval ho na návštěvu do své vlasti.

Po více než roce dostal domkář od svého někdejšího hosta pozvání do Teplic, kde se měl hlásit na poště. Tam bylo postaráno o jeho další cestu. Bär se vydal na cestu, nalezl všechno tak, jak mu bylo sděleno a po dlouhém putování se konečně dostal do města, kde bydlel jeho přítel. Protože se však nedomluvil místním jazykem, dalo mu velkou námahu najít ulici a dům, kde bydlel jeho hostitel. Až po dlouhém hledání jej našel, dům byl však mnohem větší a nádhernější, než si myslel. Protože měl na sobě špatné a obnošené šaty, sloužící ho vykázal z domu, protože ho pokládál za žebráka. Bezradný a zklamaný, zaslechl najednou známý hlas: "Otče Bäre, jsi to ty?" a hned poté se k jeho velké radosti objevil starý přítel.

Po řadu dní si chudý muž ze Saska užíval pohostinství svého bohatého hostitele. Avšak přes mnohé dobrodiní a nejlepší pohoštění se bodrý Sas necítil ve vší té nádheře a přepychu dobře. Když si toho přítel povšiml, zavedl ho při loučení do pokojíku, který ukrýval mnohé poklady, a vyzval ho, aby si ze všech zde vystavených figurek z ryzího zlata jednu vybral a vzal s sebou na památku.

Všechny ty umělecky zhotovené figurky zvířat, ujišťoval ho, byly vytaveny a odlity ze zlatých zrnek, které nasbíral ve vodách Bärovy vlasti. S jehnětem z ryzího zlata a částkou peněz, kterou mu bohatý přítel musel vnutit, se vrátil domů.

Zvěst o drahocenném daru se brzy dostala k sluchu tehdejšího pána z Lauensteinu, a ten o tom řekl kurfiřtovi v Drážďanech. Zeměpán Bära přemluvil, aby mu umělecky vypracované dílo postoupil za malou roční doživotní rentu. Zlaté jehně se dostalo do kurfiřtovy klenotnice, ale tam se ztratilo.

Význam přírody pro sport a turistiku

Východní Krušnohoří má dlouhou tradici jako oblast pro sport a rekreaci. Na jedné straně zde návštěvník najde jedinečnou přírodu, na druhé straně pak také skvělé možnosti pro zimní sporty.

Mimo zimní sezónu příjíždějí návštěvníci do východní části Krušných hor především kvůli atraktivní přírodě a krajině i druhové rozmanitosti. Bohatě kvetoucí horské louky i rašeliniště jsou ceněny jako obzvláště přitažlivé krajinné prvky. Od té doby, co byly zahájeny práce na velkém ochranářském projektu "Horské louky ve východním Krušnohoří" ( Naturschutzgroßprojekt "Bergwiesen im Osterzgebirge"), bylo zjištěno, že se zvýšil počet návštěvníků, kteří se o druhově bohaté horské louky zajímají. To lze interpretovat jako nový impuls pro cestovní ruch v regionu. Již nyní existuje všestranný zájem o nabídky přírodovědných vycházek s průvodcem a turistických vycházek.

Zatímco první návštěvníci přijížděli do Krušných hor především na letní byt, počátkem 20. století se zvýšil zájem o zimní sporty. Roku 1893 se objevili první lyžaři - pravděpodobně norští studenti hornické akademie ve Freibergu. Krátce poté vznikla první zařízení pro zimní sporty (bobová dráha, skokanské můstky) a konala se první mistrovství. Zimní sport se stal masovým hnutím i ve volném čase. Také Geisingberg byl až do 50. let 20. století intenzivně využíván pro zimní sporty. Město Altenberg je i dnes se svými rozmanitými sportovními zařízeními (závodní sáňkařská dráha, bobová dráha, stadion pro biatlon, běžecké stopy, lyžařské vleky) mezinárodním střediskem zimních sportů a má velký význam pro turistický ruch. Při provozování zimních sportů se však musí zároveň dbát na to, aby zůstaly zachovány přírodní hodnoty a ekosystémové služby.

Geisingberg jako místo zimních sportů

V počátcích profesionálního zimního sportu patřil Geisingberg k místům, kde se pořádaly důležité závody. Na severovýchodním svahu hory existoval do poloviny 20. století skokanský můstek, na němž se konaly i mezinárodní závody.

Roku 1908 zde bylo uspořádáno první mistrovství Saska. Roku 1930 byl postaven velký skokanský můstek, jenž dostal jméno "Sachsenschanze" ("Saský můstek"). Roku 1937 se zde konalo mistrovství Německa za účasti 40 000 diváků. Po druhé světové válce byl můstek přejmenován na „Schanze des Friedens“ ("Můstek míru"). Dále se zde konala mistrovství Saska a roku 1958 také mistrovství Německé demokratické republiky. Rekord můstku byl 72 metrů a vytvořil jej Hans Marr v roce 1941.

Počátkem 60. let 20. století byl však zchátralý můstek vyhozen do povětří a nový se již nepostavil.

Lilie cibulkonosná s Geisingbergem

Východní Krušnohoří inspirovalo již mnoho umělců a umělkyň. Východokrušnohorská galerie v zámku Dippoldiswalde vlastní asi 1200 prací 180 malířů, kreslířů a grafiků, jež vznikly mezi lety 1890 a 1990. Kromě uměleckého významu mají tato díla také velkou národopisnou hodnotu.

Také dnes inspirují biotopy východního Krušnohoří umělce i amatérské malíře. O tom svědčí řada domů umění (viz publikaci "Künstlerhäuser im Osterzgebirge" /"Domy umění ve východním Krušnohoří", kterou vydalo Lohgerber-Stadt-und Kreismuseum Dippoldiswalde) a malířských kroužků.

Obraz "Feuerlilie mit Geisingberg" ("Lilie cibulkonosná s Geisingbergem"), který namalovala Erika Geschke, vznikl roku 2013 v malířském kroužku v Geisingu. Lilie cibulkonosná patří k typickým druhům horských luk a krajiny kamenných snosů východního Krušnohoří. Její velký, výrazně zbarvený květ je neuvěřitelně působivý.

V umění se spojují vědění, cvik, vnímání, představa a intuice. Tak mohou umělci znázorňovat například prostorové, časové nebo společenské procesy. Z tohoto úhlu pohledu se může přírodní prostor se svou rozmanitostí stát inspirací pro místní umělce, jimž je tento kraj domovem.

Duchovní a umělecká inspirace - Pověsti

Legendy a mýty, které v regionu zakořenily, dodnes vzbuzují vzpomínky a touhy. Většinou v nich vystupují skutečné krajiny, místa či lidé nebo jsou v nich zpracovány historické události. Zároveň tyto příběhy odrážejí kulturní hodnoty své doby. Tím vzniká určitý podnět k tomu, abychom se zabývali minulostí a blíže se seznámili s místy, kde se tyto děje odehrávaly.

Zelená paní na Geisingbergu

Na Geisingbergu a v jeho nejbližším i vzdalenějším okolí se zjevovala drobná, podle dávno zapomenuté módy tmavozeleně oblečená žena; potkalo ji už mnoho lidí v lese a v polích; mlčí a nikomu neubližuje. Když před mnoha lety pozdě na podzim jeden pasáček pásl u Geisingbergu stádo krav, uviděl navzdory pokročilé roční době na louce kvetoucí lilii. Utrhl ji a těšil se z její krásy. Tu před ním náhle stála zelená žena, vzala ho za ruku a vedla ho dveřmi, o kterých nikdo nevěděl, do nitra Geisingbergu. Zde se mu postavil do cesty vrčící pes s ohnivýma očima. Zelená paní ho chlácholila, aby se nebál, a ukázala mu poklady nahromaděné v hoře. Pravila pasáčkovi: "To všechno je tvoje! Vrať se a vezmi si poklady. Nezapomeň však na to nejlepší!" Pasáček běžel ven z hory pro vůz, v radostném úleku si však zapomněl vzít s sebou bílou lilii: ta byla to nejlepší, byla klíčem k hoře. Slyšel, jak se hora za ním zase zavřela a zelená paní bědovala a naříkala: "Teď musím zase sto let čekat, až mě někdo vysvobodí..."

Chřástal polní

Chřástal polní (Crex crex) je v Německu zařazen na červený seznam a je silně ohrožený. Chřástalové jsou o něco větší než křepelky. Vyznačují se charakteristickým hlasitým voláním samečka, který je zvukomalebně zachycen i v jeho vědeckém názvu Crex crex. Chřástalové polní hnízdí na zemi a ptáčata létají až poměrně pozdě - v srpnu až začátkem září. Často se stává, že dojde k jejich přejetí na loukách, které se kvůli sklizni sena sekají příliš brzy. Příliš hustá vegetace může však také představovat problém, když se ptáčata nedostanou skrze porosty staré trávy.

Byly zavedeny určité programy ochrany luk, aby se chřástalovi usnadnil život. Před jeho příchodem se zachová tzv. pásmo časné seče a později - až v druhé polovině srpna - se plocha poseká. Biotopy s málo živinami jsou vhodnější, jelikož pozitivně ovlivňují nízké a pomalu rostoucí rostliny, a tím se zlepšuje nabídka potravy a prostupnost porostu pro chřástala polního.

Vuglbärbaam je nářeční krušnohorský výraz pro jeřáb ptačí.

Dar Vuglbärbaam je krušnohorská lidová píseň, která vnikla pravděpodobně roku 1887 a již před rokem 1900 byla oblíbena i mimo tento region. Text napsal v místním dialektu saský lesník a básník Max Schreyer. Schreyerovo sepětí s přírodou ho stále inspirovalo k psaní krušnohorských básní a písní.

Z plodů jeřábu ptačího se dříve vyráběla náhražka cukru, sorbit, jež sloužil jako sladidlo pro diabetiky i jako mírné projímadlo. Plody jsou jedlé a obsahují mnoho vitamínu A a C, kvůli svému obsahu mírně jedovaté kyseliny parasorbinové se musí nejprve zahřát. Z bobulí se často dělá marmeláda.

Tomu, co je červeně, nějak nerozumím. Hledala jsem to i v německých pramenech, jestli tam náhodou nemají překlad do spisovné němčiny, ale nenašla jsem ho. Možná by ses mohl obrátit na toho vašeho německého spolupracovníka projektu (toho z Krušných hor), jestli by ten spisovný překlad nedodal, abychom to mohli vylepšit.

Vznik propadlin

Altenberská pinka (propadlina v důsledku hornické činnosti) je 150 m hluboký závalový trychtýř o průměru asi 400 metrů. Je to jedna z nejviditelnějších památek těžby v regionu. Město Altenberg mělo dlouho nejvydatnější naleziště cínu ve střední Evropě. Okolo roku 1480 zde prý pracovalo asi 3000 horníků. Od roku 1545 zde opakovaně docházelo ke zhroucení dolu, jenž byl následkem těžby plný děr. V lednu 1620 zde došlo k velkému důlnímu neštěstí, čímž vznikl na povrchu závalový trychtýř, propadlina.

Popis výše zmíněného neštěstí, který pochází z roku 1747:

Dne 24. ledna 1620, časně ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou, se událo v Altenbergu třetí a největší důlní neštěstí. Ačkoliv se ve velké části města země strašlivě otřásla, zůstalo přece z milosti Boží zachováno. Také většina horníků byla postupně zachráněna, přestože mnozí z nich museli tři dny a tři noci vydržet bez jídla v hlubině. Pouze jeden 79 let starý horník jménem David Eichler (podle jiných pramenů Simon Sohr) nebyl nalezen. Přes všechna varování prý postupně vysekal všechny důlní výztuže (podpěry, které se staví kvůli ochraně stropů důlních štol). I jinak to prý byl bezbožný člověk a tohoto dne sjel do dolu bez modlitby a ve jménu ďábla. Byla o tom složena i stará rýmovačka.

"Ich George Frölich der Alte, ich wolt übern Bergwerck halte, es wolt aber gar nicht seyn. sondern die Gottlosen fuhren hinein, und rissen die Berg-Vesten ein, das ist bewust der ganzen Gemein."

Z bezpečnostních důvodů není vstup do propadliny povolen. Turistické informační středisko v Altenbergu nabízí však každou středu (od května do října) vycházky do dolu s průvodcem, přičemž se navštěvuje také vyhlídková plošina.