Wissenswege

Moldava-Zinnwald

Úvod

Smrková monokultura

Ve východním Krušnohoří vedla četná naleziště rudy k tomu, že byly kvůli těžbě vyklučeny lesy dokonce i v polohách nad 800 metrů. Větší lesy zůstaly jen tam, kde byla matečná hornina chudá, svahy příliš příkré nebo kde si knížata a šlechta zajistila honitbu.

V 80. letech 20. století se o Krušných horách začalo mluvit zejména v souvislosti s rozsáhlými škodami na životním prostředí. Poškození oxidem siřičitým a jinými zplodinami v důsledku těžby a průmyslu, a rovněž kůrovec smrkový - to vše vedlo k obrovským škodám a k odumírání několika tisíc hektarů smrkových lesů.

Po odstranění odumřelých smrků dobyla uvolněné plochy třtina chloupkatá (druh trávy z čeledi lipnicovitých) a zamezila tím přirozenému rozšíření dřevin. Některé vzácné druhy však využily této situace. Tetřívek obecný dává přednost prosvětleným lesům. V 80. letech 20. století byly vysazovány cizí jehličnany, především smrk stříbrný, který je dnes charakteristický pro velké části vyšších poloh východního Krušnohoří.

Po roce 1990 se stav zlepšil uzavřením starých průmyslových provozů a vestavěním filtračních zařízení. Tato zařízení však odfiltrují hlavně prach, zatímco zejména oxidy dusíku, které reagují se srážkami na agresivní kyseliny, nadále přispívají k okyselení půd a spodních vod.

Jako protiopatření je většina lesních porostů i v dnešní době nákladně vápněna, v horských oblastech pomocí vrtulníků. Potrvá ještě desítky let, než se půdy zotaví a kalcifilní druhy budou moci růst přirozeně, bez vápnění.

Brusnice borůvka

Brusnice borůvka, v Krušných horách nazývaná také černá jahoda, tvoří v létě zelené porosty na planinách, v zimě opadává.

Plody, které jsou k dostání v obchodech, jsou ovšem často tzv. americké borůvky. Jsou nejméně dvakrát větší než lesní plody, jejich chuť však není ani zdaleka tak aromatická.

Využití

Sušené borůvky mají vysoký obsah tříslovin a pektinů a používají se jako prostředek proti průjmu. Čerstvé plody působí při zvýšené konzumaci naopak projímavě.

Plody borůvek se v minulosti používaly i k jiným účelům, např. k barvení oblečení (pro otroky) ve starověkém Římě.

Heidelbeergetzen – krušnohorská klasika

Krušnohorské Heidelbeergetzen (druh borůvkového koláče) jsou oblíbený dezert, který se v regionu připravuje různým způsobem. Doporučujeme tento recept:

Smícháme

250 g mouky
2 vejce
500 g borůvek
350 ml mléka
3-4 polévkové lžíce minerálky/ sodové vody
50 g tuku
cukr, sůl, skořici

Pečeme v troubě při 160 stupních 20 minut. Podáváme horké, část čerstvých borůvek dáme nahoru na hotový moučník. Borůvky neboli černé jahody inspirovaly také krušnohorského básníka. Anton Günther (1876-1937) je jedním z nejznámějších lidových básníků a pěvců z Krušných hor. Svá díla psal svébytným krušnohorským dialektem. Andulka s bandaskou

Anton Günter (přebásnil Jan Slavík a Jana Čamrová)

V borůvky s bandaskou Andulka spěchá,
do lesa blízkého vedou její kroky,
v tom v příkop upadne, kde chodila roky,
z borůvek nešťastná kaši tam nechá.

Křičí a láteří a s bolestí temnou,
škrábe se nahoru, kde záchrany tuší,
však vůle zmar nikdo teď neuslyší,
když padá zpět, slzy proudem se řinou.

Konečně úspěšná Andulka zdá se,
však útrapa přetěžká z očí jí kouká.
Když vůkol ní smrčků les stoupá,
a sukýnky lem o větve chytá se.

Ach ouvej je Andulce z života svého,
borůvek slaďounkých, kde je teď chrám?
Se svojí sukýnkou vedví roztrženou
přes louky nešťastně skáče sem, tam.

Matka jí přivítá s bandaskou prázdnou:
“Kde máš ty borůvky, teď se tě ptám?
Ty zvadlá přicházíš a sukýnku roztrženou?
Však já ti ukážu, bití ti dám!”

Sběr borůvek je pro mnoho lidí pevnou součástí léta. V České republice se v roce 2012 nasbíralo celkem 6 800 tun borůvek. Vezmeme-li průměr za posledních 20 let, dostaneme množství 9 100 tun borůvek ročně.

Houbaři

Houby rostou v d?s ledku symbiózy tam, kde rostou stromy, tedy v?tšinou v lese. Hlavní sezóna sb?ru hub je od léta do podzimu, vyr?stají ze zem? zejména po deštích.

Podle Ministerstva zem?d?lství ?eské republiky nasbírá každá ?eská domácnost v pr?m?ru 5,8 kg hub ro?n?, p?epo?teno na celou republiku by to bylo celkem 20,6 milion? kilogram? ro?n?, což odpovidá hodnot? 71,9 milion? €. Speciální údaje pro Krušné hory však chybí.

Težba rašeliny

V krušnohorských rašeliništích se až do současnosti těžila rašelina. Rašelina se skládá z nahromaděných zbytků nerozložených nebo jen částečně rozložených rostlin. Oblasti s vrstvou rašeliny o síle alespoň 30 cm nazýváme rašeliniště.

Použití rašeliny:

V Krušných horách se rašelina od 19. století až do roku 1970 pravidelně těžila jako topivo, ať již soukromě či komerčně. Používala se také jako palivo při tavení rudy v hutích. V jiných oblastech se rašelina těžila také podél železničních tratí jako topivo pro parní lokomotivy.

Suchá rašelina má přibližně stejnou výhřevnost jako suché dřevo:

1kg suchého dřeva asi 4,0 kWh
1kg rašeliny asi 4,0 kWh
1 kg černého uhlí asi 7,0 kWh
1 l topného oleje (0,84 kg) asi 9,4 kWh

Rašeliniště jako zásobárna vody

Lidé odvodnili mnoho rašelinišť, aby se staly schůdnými a sjizdnými, například kvůli těžbě rašeliniště. Tím došlo ke změně celého ekosystému.

Odvodnění vede k tomu, že slatiny dále nerostou, jelikož schází základ pro život rostlin - voda. Působením vzduchu rašelina mineralizuje a zbortí se dovnitř.

Nedotčená rašeliniště neposkytují jen životní prostor vzácným rostlinám, ale také zadržují prostřednictvím rašeliny skleníkový plyn oxid uhličitý. Odvodněná rašeliniště oxid uhličitý naopak uvolňují, jelikož zbytky rostlin se za přístupu kyslíku mikrobiálně rozkládají.

V posledních desetiletích bylo proto zahájeno mnoho renaturačních projektů, aby byla rašeliniště znovu zavodněna a jejich ekosystémové služby obnoveny.

Rašeliniště poskytují tyto ekosystémové služby:

  • Životní prostor pro zvláštní biodiverzitu, která zahrnuje specializovanou flóru a faunu
  • Zásobárnu uhlíku ve formě rašeliny
  • Prostor k zážitkům a inspiraci
  • Ochlazující účinek na místní a regionální klima
  • Archiv krajinné historie, protože zde lze provádět pylové analýzy - rašelina obsahuje naváté pyly

Opětovné zamokření je prvním krokem, který obvykle trvá řadu let. Z tohoto důvodu se staré odvodňovací příkopy uzavírají pomocí hrází. Následně jsou odstraňovány stromy a keře, které slatině odebírají světlo a vodu. Stoupající hladina vody pak vede k odumírání rostlin, které nejsou pro slatinu typické. Úplná regenerace může trvat i staletí.

Porovnání druhové rozmanitosti

V druhové rozmanitosti louky hraje významnou roli způsob využití. Na tomto místě se setkávají dvě naprosto odlišně využíváné plochy: golfové hriště a horská louka.

Golfové hřiště, které otevřela v roce 2004 obec Cínovec, je přibližně 0,7 ha velké a patří k nejvýše položeným golfovým hřištím v České republice. Během vegetačního období se golfový trávník musí stále udržovat krátký, většinou se seká na výšku čtyř až pěti milimetrů. K tomuto velmi intenzivnímu využití se hodí jen několik málo travních druhů. Typické druhy pro trávníky jsou jílek vytrvalý (Lolium perenne), lipnice luční (Poa), kostřava (Festuca) a psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera).

Na německé straně se rozkládá horská louka s druhově bohatým smilkovým travním porostem. Louka se seká jednou až dvakrát ročně. V řídké smilkové trávě s krátkými stébly se daří některým vzácným rostlinám, zejména je to jeden druh orchidejí - prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata), dále vítod douškolistý (Polygala serpyllifolia) a všivec lesní (Pedicularis sylvatica).

Potůček se zvětšuje / Regulace

Příroda vytváří skvělý systém vodní regulace.

Srážková voda z děště a tajícího sněhu stéká nejprve v malých potůččích dolů ze svahu nebo se vsakuje a znovu pak vytryskne z pramenů. Východním Krušnohořím tak prostupuje síť mnoha drobných potůčků, které se spojují v potoky jako zde Großer Warmbach. Tento potok se spojuje s dalšími potoky v řeku, která je opět napájena dalšími přítoky a někdy ústí do moře. Řeka Wilde Weißeritz napájí dvě přehrady, které slouží k zásobování pitnou vodou: přehradu Lehnmühle a přehradu Klingenberg. Později se Wilde Weißeritz stéká s Rote Weißeritz a u Drážďan se vlévá do Labe.

Výnos dřeva

Nejdůležitější funkcí lesa je nyní, stejně jako tomu bylo i dříve, produkce dřeva, jež je jednou z nejvýznamnějších dorůstajících surovin. Při výpočtu výnosů je nutno zohlednit náklady na sazenice, výsadbu, pěstování a těžbu.

Náklady na výsadbu činí podle druhu stromů a hustoty výsadby 3000- 10 000 Euro/ha. Při přirozeném omlazování nevznikají žádné náklady na výsadbu, v tomto případě je však nákladnějí péče o kultury. Je nutno počítat přibližně s 2000 Euro/ha.

Roční přírůstek dřevní hmoty ve smrkovém porostu činí po celou dobu života stromu v závislosti na lokalitě 5-15 plnometrů/ha (1 plnometr = 1 m3).

Po dvaceti letech začínají první probírky stromů za účelem péče o porost a těžby. Celý porost se vytěží přibližně za sto let. Tehdy roste na jednom hektaru asi 600 plnometrů dřeva. Z toho je asi 60% dobrého jádrového dřeva, za které se v současné době platí necelých 100 Euro/plnometr. Zbytek je průmyslové dřevo s výnosem asi 60 Euro/plnometr. Náklady těžby činí přibližně 25Euro/plnometr.

V posledních letech je patrná snaha využít i zbylou biomasu ve formě štěpky.

Pitná voda

Warmbach je přítokem divoké říčky Weisseritz, která posléze napájí přehrady Lehnmühle a Klingenberg, tím přispívá k zásobování Drážďan pitnou vodou.

Četné malé přírodě blízké horské bystřiny (< 0,5 m široké) odvádějí vodu do potoka Holperbach a do Wilde Weißeritz. Téměř všem potokům v oblasti schází typická doprovodná vegetace. Vegetace pod hladinou je většinou pouze nepatrná.

Lov - dřive a nyní

Zaunhaus nechal postavit kurfiřt Mořic Saský roku 1550, používal se jako bydlení pro pacholka, který zde měl za úkol udržovat tyčový plot v délce několika kilometrů. Východní Krušnohoří bylo jistě velmi bohaté na zvěř, protože se zde konaly velké hony. Od poloviny 17. století byla okolní oblast pečlivě střeženou honitbou saských kurfiřtů a pozdějších králů. Během jednoho honu v roce 1630 zde bylo v blízkém okolí uloveno mnoho kusů vysoké, srnčí a černé zvěře, dále medvědi, vlci, zajíci, lišky, jezevci, divoké kočky, kuny lesní, kuny skalní, tchoři a křečci. Roku 1715 zde byl zastřelen jeden z posledních krušnohorských medvědů.

Teprve v 18. století se Zaunhaus stal vesnicí o 16 domech.

Také dnes se v lesích kolem Rehefeldu-Zaunhausu loví. Odhadované počty odstřelů v honitbě obce Altenberg v roce 2012 činily:

Srnčí zvěř: 179 kusů
Průměrný výnos: 3,81 €/kg zvěřiny
Průměrná hmotnost jedné srny: 10,5 kg

Vysoká: 82 kusů
Průměrný výnos: 3,50 €/kg
Průměrná hmotnost /kus: 50,4 kg

Černá zvěř: 87 kusů
Průměrný výnos: 3,50 €/kg
Průměrná hmotnost /kus: 70 kg

Celkový výnos ze zvěřiny činil asi 42 941 €.

Při pohledu na tyto údaje je nutno si uvědomit, že území honitby daleko přesahuje hranice obce Altenberg.

Obnovitelné zdroje - získávání energie

Dřevo je nejstarší palivo, jaké kdy lidstvo mělo.

Ve 20. století přecházely průmyslové země z palivového dřeva na levnější paliva s vyšší energetickou účinností. Počátkem 21. století lze však opět pozorovat trend získávat teplo spalováním dřeva.

Nadměrnému využívání lesů bychom však měli zamezit jejich trvale udržitelným obhospodařováním. Pro ekologickou stabilitu je důležité rpzšířit zejména porosty starých (listnatých) stromů, jež mají význam z hlediska biodiverzity. Výhřevnost dřeva se různí podle jeho složení a obsahu vody. Vlhké dřevo má velmi nízkou výhřevnost, protože se velká část energie využije k vypařování vody. Pokud se dřevo nechá přirozeně vyschnout, obsahuje po 3 letech 15% vody.

Jeden kubický metr dřeva z listnatých stromů má průměrnou výhřevnost 2100 KWh a může tak nahradit asi 200 litrů topného oleje nebo 200 kubických metrů zemního plynu. Jehličnany mají na 1 kg váhy vyšší výhřevnost, zaberou však kvůli své velmi nízké hustotě více místa (1600 KWh/rm) a rychleji shoří. Na topení je tedy nejefektivnější bukové a jasanové dřevo, potom následuje dřevo dubové a březové.

Lišejníky ukazují stav životního prostředí

Lišejník je symbióza neboli soužití houby a několika řas. Díky tomuto spojení mohou lišejníky růst téměř na každém podkladu a materiálu. Na světě existuje přibližně 25 000 druhů lišejníků, ve střední Evropě asi 2000.

Lišejníky se vyskytují především tam, kde dochází k neustálému střídání vlhka a sucha a zásahy člověka do přírody jsou pouze minimální.

Lišejníky jsou vhodné jako indikátory stavu životního prostředí, jelikož jsou vysoce odolné vůči přirozeným vlivům životního prostředí, ale citlivě reagují na změny, jež způsobují lidé. Jednotlivé druhy lišejníků přitom reagují s různou intenzitou. Citlivější druhy jsou vytlačeny jako první. Když je zátěž příliš velká, vymizí i ostatní druhy. Lišejníky tedy vypovídají mnoho o tom, jaká je kvalita ovzduší v lokalitách jejich výskytu. Nemají kořeny a žijí z okolní vzdušné vlhkosti. Přijímají nefiltrované živiny a škodliviny obsažené v ovzduší a ve srážkách, které narušují rovnováhu obou partnerů, a lišejník odumírá daleko dříve, než si lidé nějakých škodlivin vůbec povšimnou.

Již v druhé polovině 19. století odumřelo mnoho lišejníků rostoucích v blízkosti průmyslových center kvůli zvýšeným hodnotám oxisu siřičitého v ovzduší. Veřejnost to zaregistrovala teprve mnohem později, když kvůli kyselým dešťům začaly odumírat celé lesy. Poté, co byla v továrnách vybudována odsiřovací zařízení a do motorových vozidel vestavěny katalyzátory, stav ovzduší a lišejníkových porostů se opět zlepšil. Co jsou vlastně indikátory životního prostředí?

Indikátorem životního prostředí mohou být například živočichové, kteří ukazují stav ovzduší, vody, půdy a klimatu a jejich změny.

Jako příklad indikátoru lze zmínit změny ploch pevninských ledovců nebo chování tažných ptáků.

Lišejníky mohou sloužit k pasivnímu nebo k aktivnímu monitorování. Při pasivním monitorování je mapováno rozšíření a četnost výskytu nějakého druhu. Při aktivním monitorování jsou lišejníky usazovány ve znečištěné lokalitě a poté jsou sledovány jejich reakce, popřípadě odumírání.

Díky schopnosti lišejníků vstřebávat těžké kovy a radioaktivní sloučeniny, lze například sledovat radioaktivní srážky.

Lišejníky se nacházejí podél cest na stromech a kamenech.

Horský vrchol Hemmschuh - Zimní sporty - Volný čas

Sáňkařská dráha

Chráněná přírodní oblast Hemmschuh leží v nadmořské výšce 846 m.n.m. a má rozlohu 247 hektarů. Nacházejí se zde bukové porosty smíšené se smrky, javory horskými a jasany. Státní lesy vyčlenily pásmo o rozloze 40 hektarů, na němž nedochází k hospodářskému využívání porostů, aby bylo možné zkoumat a zdokumentovat přirozený vývoj lesa i jeho poškození emisemi.

Zimní sporty představují příjemnou možnost, jak prožít chladné roční období v přírodě. Počátkem 90. let 20. století byl v chráněné krajinné oblasti postaven lyžařský vlek. Kvůli jeho výstavbě musely být vykáceny četné stromy. Provoz zařízení však není pro město Altenberg dodnes rentabilní

.

Využití krajiny pro zimní sporty může vyvolávat i konflikty. Zimní sporty spojené s lyžařskými vleky a sáňkařskou dráhou, kvůli kterým dochází ke změnám v chráněné krajinné oblasti, představují významnou zátěž pro ekosystémy a jejich biodiverzitu. Pohyb lyžařů a sněžných rolb v terénu může přispět k erozi půdy. Travní porosty jsou sice v závislosti na kvalitě půdy většinou schopny regenerace, i když je vrchní vrstva humusu zničena. Z luk, na nichž byly zřízeny sjezdovky, ale mizí některé rostliny, např. borůvčí nebo vřes.

Zimní sporty ovlivňují také faunu. Zvířata potřebují klid a přístup do oblastí, kam by se před lidmi mohla stáhnout. Pokud lidé zůstávají na cestách a tratích a neplaší zvířata v lese, kde se cití v bezpečí, dokáže se většina druhů provozování zimních sportů přizpůsobit. Pokud však před lidmi musí utíkat hlubokým sněhem, vynakládají mnoho energie a času. Například populace tetřívka obecného čítající 50 kusů potřebuje 1500 hektarů území, na němž by ptáci nebyli rušeni. Plaší, přísně chránění tetřívci se dávají na útěk již tehdy, když se člověk přiblíží na vzdálenost 300 metrů.