Fichtenmonokultur
Im Osterzgebirge führten die vielen Erzfunde der Vergangenheit dazu, dass für den Bergbau, selbst in Höhenlagen über 800 m, Wälder gerodet wurden. Größere Wälder verblieben nur dort, wo das Grundgestein arm, die Hänge zu steil waren oder sich die Fürsten und Adligen ein Jagdrevier gesichert hatten.
In den 1980er Jahren machte das Erzgebirge vor allem durch große Umweltschäden von sich reden. Schwefeldioxidbelastungen und andere Abgase durch Bergbau und Industrie führten zu großen Schäden bis hin zum Absterben mehrerer tausend Hektar Fichtenforst. Hinzu kamen Schäden durch den Großen Buchdrucker, einer Borkenkäferart.
Nachdem die absterbenden Fichten beseitigt waren, eroberte das Wollige Reitgras die freigewordenen Flächen und verhinderte, dass sich Gehölze natürlich ausbreiteten. Einige seltene Tierarten konnten die Situation aber nutzen. So bevorzugt das Birkhuhn aufgelichtete Forste. In den 1980er Jahren wurden ausländische Nadelhölzer gepflanzt, allen voran die Blaufichte, die heute weite Teile des oberen Osterzgebirges prägt.
Nach 1990 verbesserte sich der Zustand der Wälder, da Industriebetriebe geschlossen oder durch den Einbau von Filteranlagen modernisiert wurden. Die neuen Anlagen filtern aber meist nur Stäube, während vor allem Stickoxide, die mit Niederschlägen zu aggressiven Säuren reagieren, weiterhin zur Versauerung der Böden und des Grundwassers beitragen.
Als Gegenmaßnahme werden die meisten Waldbestände auch heute noch teuer gekalkt, im Bergland per Hubschrauber. Es wird noch Jahrzehnte dauern, bis die Böden sich erholt haben und basenliebende Arten natürlich und ohne Kalkungen wachsen können. Allerdings stört die Kalkung wiederum z. B. das pH-Gleichgewicht der hier auch vorkommenden Moorwälder.
Smrková monokultura
Ve východním Krušnohoří vedla četná naleziště rudy k tomu, že byly kvůli těžbě vyklučeny lesy dokonce i v polohách nad 800 metrů. Větší lesy zůstaly jen tam, kde byla matečná hornina chudá, svahy příliš příkré nebo kde si knížata a šlechta zajistila honitbu.
V 80. letech 20. století se o Krušných horách začalo mluvit zejména v souvislosti s rozsáhlými škodami na životním prostředí. Poškození oxidem siřičitým a jinými zplodinami v důsledku těžby a průmyslu, a rovněž kůrovec smrkový - to vše vedlo k obrovským škodám a k odumírání několika tisíc hektarů smrkových lesů.
Po odstranění odumřelých smrků dobyla uvolněné plochy třtina chloupkatá (druh trávy z čeledi lipnicovitých) a zamezila tím přirozenému rozšíření dřevin. Některé vzácné druhy však využily této situace. Tetřívek obecný dává přednost prosvětleným lesům. V 80. letech 20. století byly vysazovány cizí jehličnany, především smrk stříbrný, který je dnes charakteristický pro velké části vyšších poloh východního Krušnohoří.
Po roce 1990 se stav zlepšil uzavřením starých průmyslových provozů a vestavěním filtračních zařízení. Tato zařízení však odfiltrují hlavně prach, zatímco zejména oxidy dusíku, které reagují se srážkami na agresivní kyseliny, nadále přispívají k okyselení půd a spodních vod.
Jako protiopatření je většina lesních porostů i v dnešní době nákladně vápněna, v horských oblastech pomocí vrtulníků. Potrvá ještě desítky let, než se půdy zotaví a kalcifilní druhy budou moci růst přirozeně, bez vápnění.