Lupinen: Die reinste Augenweide?
Von Mai bis August blüht hier die Blaue Lupine (Lupinus angustifolius). Die aus Nordamerika eingeführte Pflanze ist als Augenweide im heimischen Garten beliebt. Aber auch Jäger (und Landwirte) pflanzen sie als Futter an, da Lupinen hochwertiges Eiweiß enthalten.
In der Landwirtschaft wird die Lupine eingesetzt, um den Boden auf natürliche Weise („Gründüngung“) mit Stickstoff anzureichern und mit ihren kräftigen, bis zu 1,5 m langen Wurzeln den Boden für spätere Pflanzenkulturen aufzulockern.
Alles gut also?
Gerade dieser Gründüngungseffekt führt zu permanenten und deshalb problematischen Vegetationsveränderungen in der Natur. Die Vegetation von Bergwiesen ist z. B. auf relativ nährstoffarme Böden angewiesen.
Lupinenstauden werden bis zu ein Meter hoch und sind invasiv. Das heißt, sie überwachsen und verdrängen die ursprüngliche Vegetation. Einmal etabliert, breitet sich die Lupine durch Tochterwurzeln jährlich bis zu 20 cm aus. Dazu kommen noch die Keimlinge der Mutterpflanze. Ausgeschleuderte Samen bleiben im Boden bis zu 50 Jahre lang keimfähig. Innerhalb weniger Jahre entstehen so dichte Lupinenbestände. Die Bekämpfung der Lupine ist dadurch zeit- und kostenintensiv.
Indem sie Pflanzenbestände überwächst, bedroht die Lupine aber nicht nur seltene Pflanzenarten auf (Berg-)Wiesen, sondern auch bodenbrütende Tierarten, wie den in Deutschland stark gefährdeten Wachtelkönig.
Lupiny: Vyložená pastva pro oči?
Od května do srpna zde roste lupina úzkolistá (Lupinus angustifolius). Rostlina importovaná z Ameriky je oblibená jako pastva pro oči v tuzemských zahradách. Ale i myslivci (a zemědělci) ji vysévají jako pastvu nebo krmivo, protože lupiny obsahují velmi hodnotnou bílkovinu.
V zemědělství se lupina používá k přirozenému obohacování půdy dusíkem (tzv. „zelené hnojení“) a svými silnými, až 1,5 m dlouhými kořeny kypří půdu pro následně vysévané kultury.
Všechno je tedy v pořádku?
Právě tento účinek zeleného hnojení vede k neustálým, a tudíž problematickým vegetačním změnám v přírodě. Vegetace horských luk je například odkázána na půdy, jež jsou relativně chudé na živiny.
Lupinové trvalky vyrostou až do výšky l m a jsou invazivní. To znamená, že přerůstají a vytlačují původní vegetaci. Když se jednou etabluje, rozšiřuje se lupina vytvářením dceřiných kořenů až o 20 cm ročně. K tomu se připojují ještě výhonky mateční rostliny. Vymrštěná semena zůstávají v půdě a zachovávají si klíčivost dokonce i za 50 let. Během několika let tak vznikají husté lupinové porosty. Boj s lupinami je proto časově náročný a nákladný.
Přerůstáním porostů jiných rostlin neohrožuje lupina pouze vzácné druhy na (horských) loukách, ale i živočišné druhy, jež hnízdí na zemi (k nim patří např. v Německu silně ohrožený chřástal polní).