Das goldene Lamm - Eine Venetianersage aus dem Erzgebirge
Sogenannte Walen, Venediger oder Venetianer waren ausländische Erz- und Mineraliensucher, die wohl nach Mineralien zur Glasherstellung suchten, aber für Goldsucher gehalten wurden. In deutschsprachigen Quellen werden sie ab dem 16. Jahrhundert erwähnt. Wegen ihrer fremden Sprache und ihres merkwürdigen Verhaltens in den Bergen rankten sich viele Sagen um sie. Oft wurden ihnen auch magische Fähigkeiten nachgesagt. Dabei haben sie einfach nur Werte der Natur erkannt, die den Einheimischen verborgen geblieben waren. Auch heute ist es oft so, dass die Werte und Ökosystemdienstleistungen, die die Natur uns bietet, nicht erkannt und gewürdigt werden.
Im Dorf Fürstenwalde lebte vor langer Zeit ein armer Häusler namens Bär, bei dem seit vielen Jahren ein Fremder, angeblich ein Italiener, einkehrte, sich mehrere Wochen aufhielt und in dem Flussbett der Müglitz und im Schlottwitzgrund edle Steine suchte. Er machte stets reiche Ausbeute und bezahlte seinen Quartierwirt reichlich. Als der Venetianer einmal abreiste, bekannte er seinem Wirt, er werde nicht mehr zurückkommen, und lud seinen Gastgeber ein, ihn in seiner Heimat einmal zu besuchen.
Nach länger als einem Jahr erhielt Bär von seinem früheren Gast eine Einladung nach Teplitz, wo er sich bei der Post melden sollte. Für seine Weiterreise war dort gesorgt. Bär machte sich auf den Weg, fand alles wie mitgeteilt und gelangte endlich nach vielen Tagesmärschen in die Stadt seines Freundes. Da er aber der dortigen Sprache nicht mächtig war, hatte er große Mühe, Straße und Haus seines Gastgebers zu finden. Er fand es erst nach langem Suchen, aber weit größer und prächtiger, als er sich gedacht hatte. Wegen seiner schlechten und abgetragenen Kleidung wurde er von einem Bedienten aus dem Haus gewiesen, weil man ihn für einen Bettler hielt. Ratlos und enttäuscht darüber, hörte er auf einmal eine bekannte Stimme rufen: "Vater Bär, bist du’s?" und gleich darauf erschien zu seiner großen Freude sein alter Freund.
Viele Tage genoss der arme Mann aus dem Sachsenland die Gastfreundschaft seines reichen Gastgebers. Aber trotz vieler Wohltaten und bester Bewirtung fühlte sich der biedere Sachse bei all der Pracht und Herrlichkeit, die ihn umgab, nicht wohl. Als das sein Freund merkte, führte er ihn beim Abschied in ein Kabinett, das seine reichen Schätze barg, und forderte ihn auf, unter den vielen dort ausgestellten Figuren aus reinstem Gold sich eine auszuwählen und als Andenken mitzunehmen.
All die kunstvoll gearbeiteten Tierfiguren, versicherte er ihm, seien aus den Goldkörnern geschmolzen und gegossen, die er in Bärs heimatlichen Gewässern gesammelt habe. Mit einem Lamm aus purem Gold und einer Summe Geldes, die ihm sein reicher Freund noch aufdrängen musste, kehrte er wieder heim.
Die Kunde von dem kostbaren Geschenk gelangte bald zu Ohren des damaligen Herrn von Lauenstein und durch diesen wieder an den Kurfürsten in Dresden. Sein Landesherr überredete Bär, das kunstreich gearbeitete Stück gegen Gewährung einer kleinen jährlichen Leibrente an ihn abzutreten. Es kam in die kurfürstliche Kunstkammer, wo es verloren ging. (Quelle: erzgebirge-museum.de)
Zlaté jehně - pověst o Benátčanovi z Krušných hor
Takzvaní Vlaši či Benátčané byli cizozemští hledači rud a nerostů, kteří patrně hledali nerosty k výrobě skla, ale byli pokládáni za zlatokopy. V německých písemných pramenech jsou zmiňováni od 16. století. Kvůli jejich cizí řeči a zvláštnímu chování v horách se o nich vyrojilo mnoho pověstí. Často se jim připisovaly i magické schopnosti. Přitom jen poznávali hodnoty přírody, které místním obyvatelům zůstávaly skryty, dokud je na ně neupozornili. I v dnešní době se často stává, že hodnoty a ekosystémové služby, které nám příroda poskytuje, nejsou vždy rozpoznány a doceněny. Ve vesnici Fürstenwalde žil před dávnými časy chudý domkář jménem Bär, k němuž před mnoha lety zavítal nějaký cizinec, údajně Ital, pobyl zde několik týdnů a v korytě říčky Müglitz a v Schlottwitzkém údolí hledal drahé kameny. Jeho výtěžek byl bohatý a svému domácímu za ubytování dobře zaplatil. Když Benátčan jednou odjížděl, řekl svému hostiteli, že se už nikdy nevrátí a pozval ho na návštěvu do své vlasti.
Po více než roce dostal domkář od svého někdejšího hosta pozvání do Teplic, kde se měl hlásit na poště. Tam bylo postaráno o jeho další cestu. Bär se vydal na cestu, nalezl všechno tak, jak mu bylo sděleno a po dlouhém putování se konečně dostal do města, kde bydlel jeho přítel. Protože se však nedomluvil místním jazykem, dalo mu velkou námahu najít ulici a dům, kde bydlel jeho hostitel. Až po dlouhém hledání jej našel, dům byl však mnohem větší a nádhernější, než si myslel. Protože měl na sobě špatné a obnošené šaty, sloužící ho vykázal z domu, protože ho pokládál za žebráka. Bezradný a zklamaný, zaslechl najednou známý hlas: "Otče Bäre, jsi to ty?" a hned poté se k jeho velké radosti objevil starý přítel.
Po řadu dní si chudý muž ze Saska užíval pohostinství svého bohatého hostitele. Avšak přes mnohé dobrodiní a nejlepší pohoštění se bodrý Sas necítil ve vší té nádheře a přepychu dobře. Když si toho přítel povšiml, zavedl ho při loučení do pokojíku, který ukrýval mnohé poklady, a vyzval ho, aby si ze všech zde vystavených figurek z ryzího zlata jednu vybral a vzal s sebou na památku.
Všechny ty umělecky zhotovené figurky zvířat, ujišťoval ho, byly vytaveny a odlity ze zlatých zrnek, které nasbíral ve vodách Bärovy vlasti. S jehnětem z ryzího zlata a částkou peněz, kterou mu bohatý přítel musel vnutit, se vrátil domů.
Zvěst o drahocenném daru se brzy dostala k sluchu tehdejšího pána z Lauensteinu, a ten o tom řekl kurfiřtovi v Drážďanech. Zeměpán Bära přemluvil, aby mu umělecky vypracované dílo postoupil za malou roční doživotní rentu. Zlaté jehně se dostalo do kurfiřtovy klenotnice, ale tam se ztratilo.