Wollgras
Wollgräser (Eriophorum: griech. érion - Wolle, phoréein - tragen) sind nach ihren Früchten benannt, die wie Wattebäusche aussehen. Die langen Blütenhüllfäden der Früchte bilden den Wattebausch, der die Pflanze nicht im blühenden, sondern im fruchtenden Zustand zeigt.
Wollgräser zählen zu den Sauergrasgewächsen. In Mitteleuropa kommen 5 Arten vor. Die zwei häufigsten, die auch als Pionierpflanzen, also Erstbesiedler, in wiedervernässten Mooren vorkommen, sind das Schmalblättrige Wollgras und das Scheidige Wollgras.
Nutzen für den Menschen:
Die wolligen Büschel wurden früher als Ersatz für Watte zum Behandeln von Wunden genutzt, ebenso wie zur Kerzendochtherstellung und als Füllmaterial für Kopfkissen.
Da Wollgräser häufig am Rande offener Moorflächen vorkommen, sind sie auch eine Warnpflanze, die auf besonders gefährliche Stellen aufmerksam macht.
Suchopýr
Suchopýry (Eriophorum: řecky érion - vlna, phoréein - nosit, německy Wollgras) se nazývají podle svých plodů, jež vypadají jako chomáčky vaty. Dlouhá obalová vlákna plodů tvoří jakoby chomáčky vaty, které se na rostlině objevují nikoli v době květu, ale při dozrávání plodů.
Suchopýry patří do čeledi šáchorovité. Ve střední Evropě se vyskytuje pět druhů. Dva nejrozšířenější druhy se na opětovně zamokřených rašeliništích vyskytují také jako tzv. pionýrské rostliny - tedy rostliny, které jako první osídlují nově vzniklá stanoviště. Jsou to suchopýr úzkolistý a suchopýr pochvatý
Užitek pro člověka:
Vlně podobné chomáče se dříve používaly jako náhražka vaty k ošetřování ran, dále k výrobě knotů do svíček a jako náplň do polštářů. Jelikož se suchopýry často vyskytují na okrajích otevřených slatinných ploch, upozorňují také na zvláště nebezpečná místa.